Se svoji kariérou jsem spokojený, říká Kolísko o svém florbalovém konci

Změna realizačního týmu není jedinou změnou u A-týmu Tatranu. Své florbalové ambice a směřování po konci sezóny musel přehodnotit i nejstarší z trojlístků Kolísků, Jirka. Po delším a nelehkém uvažování se pak rozhodl pro konec ve vrcholovém florbalu a jak sám přiznává, z dlouhodobého hlediska mu už působení mezi nejlepšími nedávalo smysl.

V sezóně 2016/2017 jste byli bronzoví, poslední sezóna ale nebyla povedená, jak velký to byl pro vás šok?
Realita se nějak tvořila v průběhu sezóny, kdy se nám objektivně základní část moc nedařila a rozhodně jsme neskončili tam, kde jsme chtěli. Nicméně v play-off, i když série skončila jednoznačně 1:4 ve čtvrtfinále s Vítkovicemi, tak ty zápasy byly hrozně dobré. Myslím, že to bavilo jak mě, tak trenéry, tak ostatní kluky a i fanoušky, kteří na zápasy chodili. Přestože jsme čtyřikrát prohráli na nájezdy, tak pro mě šlo opět o krásný zážitek - stejně jako v předchozích play-off. Po základní části to pro nás bylo velké zadostiučinění. Play-off bylo nakonec dost dobrý.

...takže s ohledem na daný závěr ročníku hodnotíš sezónu pozitivně?
Úplně se to tak říct nedá. Tatran necílí po základní části na konec tabulky a vypadnutí ve čtvrtfinále je taky velký neúspěch. Když se na to ale podívám očima, že po základní části jsme na tom nebyli dobře a my s Vítkovicemi dokázali odehrát vyrovnané zápasy a bylo vidět, že lidé okolo se chovali jako jeden tým a tahali za jeden provaz, to bylo přesně to, na co jsem byl zvyklý ze starých časů Tatranu. 

Z toho ale vyznívá, že se závěrem sezóny jsi byl spokojený, proč pak přišlo rozhodnutí ukončit florbalovou kariéru?
Po sportovní stránce to pro mě bylo těžké, protože florbal mě pořád poměrně dost baví. Je vždy těžké, že se musí končit po vyřazovací části, která je úplně nejzábavnější, má to tempo a náboj, všichni tahají za stejný provaz... Nicméně, hlavní důvod byl ten, že jsem se neviděl už dlouhodobě na vrcholové úrovni ve florbalu. Chyběla mi motivace a později mi přestávalo dávat smysl trénovat třikrát čtyřikrát týdně a o víkendech jezdit po republice. Proto jsem se rozhodl takhle, že se už nechci věnovat jenom práci a florbalu. Samozřejmě po konci sezóny se mi končilo těžce, nebylo to lehké rozhodnutí.

Čemu se chceš po konci kariéry věnovat?
Co se týče sportu, tak s kamarády máme fotbalový tým hanspaulku, takže si chodíme jednou týdně zahrát. Do toho jsem začal hrát amatérskou squashovou ligu a časem se tam prolne i florbal - pár kamarádů mi už psalo, jestli nechci hrát za jejich tým. A dál věci, které jsem nestíhal. Budu schopný se věnovat přítelkyni a volnočasovým aktivitám, které mě vždy bavily a neměl jsem na ně úplně čas. Na což se moc těším. 

A nenapadá tě třeba spojení Tatran ty a trénování? U florbalu bys zůstal, byť trochu jinou formou...
Aktuálně to pro mě moc varianta není. Podle mě, když chce člověk trénovat, tak to nemůže dělat na půl plynu a má to cenu dělat jenom tehdy, když to dělá na sto procent. To bych skončil zase tak, že bych někoho trénovat třikrát čtyřikrát týdně a o víkendech jezdil na zápasy.

Jak moc ti bude florbal po patnácti letech chybět?
Už jsem to cítil tři týdny po konci nebo když jsem to už měl v hlavě a oznámil to. S vědomím, že si florbal na takové úrovni už nikdy nezahraju, jsem se šel podívat na bráchu, když finišovali juniorskou ligu. Hned jsem cítil, že ta hra je ve mně zakořeněná, dlouho jsem to hrál. Takže jsem cítil napětí - co bych udělal, co bych neudělal. Myslím, že ve sportu jsem "zakořínkovaný", takže se na florbal budu chodit dívat i stále, ale mé hráčské kariéře už odzvonilo.

Jak na tvé rozhodnutí reagovali bráchové, se kterými jsi hrál v jednom týmu?
Mrzí je to, hráli jsme spolu rok nebo dva, ale nedá se nic dělat. Trochu jsme si o tom povídali a rozumí tomu. 

Co se ti vybaví jako nejsilnější vzpomínka na Tatran?
To bude určitě hodně velká historie. Ale když jsme ještě ve starších žácích v lajně s Markem Vávrou a Patrikem Dóžou vyhráli Gothia Cup. Dnes se tento turnaj vyhrává, tatranské mladé týmy vozí domů medaile pořád, ale tenkrát to bylo unikum a my v té kategorii, tuším B14, vyhráli Gothia cup jako první český tým, tak to je velmi silná vzpomínka. A pak první Superfinále, to jsou krásné vzpomínky, co se nikdy neztratí.

To věřím. Po osobní stránce jsi se svojí kariérou spokojený, nebo by sis tam uměl představit ještě nějaké eso?
Takhle, těch es by tam mohlo být hned několik. Více reprezentace, více titulů.. Ale celkově jsem spokojený, byla to krásná etapa. Byl to sport, který mi umožnil se podívat na vrcholový sport obecně a zároveň jsem mohl dělat věci okolo, které bych nemohl poznat, kdybych dělal fotbal nebo hokej a chtěl být na nějaké top úrovni. Splnilo to moje očekávání a jsem rád. 

Nemrzí tě třeba, že sis nevyzkoušel zahraniční štaci?
No možná by mě to mrzelo třeba čtyři roky zpět, ale takhle zpětně ne. Jednu dobu jsem měl florbal jako hodně prioritní, ale když jdete do zahraničí, obětujete florbalu sto procent  a na to já nikdy nebyl mentálně nastavený.